Psychické týrání - domácí násilí.

Psychické vydírání je jen jednou z forem domácího násilí. Má mnoho podob – od opakovaného odmítání, ponižování a zastrašování přes nepřiměřené omezování, izolaci od kontaktu s jinými osobami až po neposkytování citové odezvy.

O původu a příčinách psychického vydírání, či násilí psychologie stále diskutuje. Podle výpovědí těch, kteří se staly terčem domácího násilí, spočívá hlavní příčina násilného chování partnera v jeho povahovém a osobnostním založení.

"Lidé dopouštějící se násilí a zneužívání druhých jsou většinou impulzivní, nezralí, se sklony k depresi"

Výzkumy o psychickém vydírání - domácím násilí.

Podle empirických šetření postihuje domácí násilí asi 10% partnerských vztahů. V ČR je typickým agresorem muz. Dalším typickým znakem domácího násilí v českých rodinách je asistence dětí. Pouze v 10% vztahů zakalených domácím násilím nefigurují přítomné děti. V 90% děti bývají přímými svědky násilných incidentů mezi rodiči anebo jsou s následky týrání matky konfrontovány takříkajíc mlčky a pokradmu, např. registrují tělesná zranění matky či odezírají její psychické problémy jako strach, sklíčenost, překrucování toho, co se stalo (například když se matky ptají po původu jejích zranění).

Jak se cítí oběť?

Řada obětí svou situaci zpočátku tají. „Mnohdy jim to trvá i léta, než se rozhodnou s věcí něco udělat.
Jakákoli agresivní obrana proti násilí je však ze strany oběti většinou velmi obtížná. Obvykle se výbuch hněvu setkává s chladem agresora, který jej použije k další viktimizaci a přenesení pocitu viny za konflikt na oběť. Oběť se pro agresora stává věcí, tak se ho její utrpení netýká. Hněv oběti se postupně přetváří do úzkosti. Narůstající stres a postupné vyčerpání se začne projevovat i na tělesné rovině. Začnou se objevovat psychosomatické poruchy, nejčastěji žaludeční potíže, kardiovaskulární problémy nebo kožní onemocnění, jako je ekzém. U oběti se rozvíjí generalizovaná úzkostná porucha a deprese. V této situaci si již oběť nemůže pomoci sama. Násilí i přes její veškerou snahu neslábne, ale naopak se stupňuje. Vyčerpání z neustálého stresu může být přitom způsobeno spíše než dramatičností situace pocitem bezmoci. Oběť je bez energie a žije v trvalé úzkosti.
"Kdybych si mohla vybrat mezi tělesným a slovním týráním, vybrala bych si bití, po něm zůstanou alespoň viditelné následky, máte důkaz a lidé vás možná politují."
Slovní týrání vás může dovést na pokraj šílenství, ale nikdo vám neuvěří, protože rány nejsou vidět. Žijete v permanentní hrůze, kdy klapnou dveře a partner se vrátí domů.
Protože se u oběti jedná o opakované a mnohočetné násilí, je pravděpodobné, že se u ní rozvinou příznaky posttraumatické stresové poruchy. Ty se někdy mohou objevovat ve formě opožděných psychosomatických obtíží nebo flashbacku i dlouho po vyřešení problému. Častou obranou, po níž oběť sáhne, aby dokázala pod tlakem násilí žít, je disociace. Oddělí snesitelné prožívání od nesnesitelného, to odfiltruje a zapomíná, aby se alespoň částečně mohla chránit před vnitřní bolestí. Ne zřídkakdy obrátí oběť svou agresi proti sobě a rozhodne se uniknout nesnesitelnému tlaku sebevraždou.

Obraťte se na odborníky, pomohou vám.

Od ledna 2007 může být agresor, tedy i žena, policií vykázán ze společného bytu či domu až na deset dní, v průběhu kterých může partner využít služeb specializované poradny Intervenčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím.

Vzepření se násilí nebo pokus odejít může agresora přivést ke zjevnému násilí. Agresor propadne panice a zuřivosti, snaží se vystupňovat provokace, aby se oběť dopustila chyby. Při rozchodu vyvolává pocit, že byl obětí opuštěn, a tak se snaží znásobit její vinu. Pokud se oběti podaří uniknout, násilí se často nezbaví. Agresor udržuje svůj vliv nad obětí prostřednictvím vazeb, které má ještě k dispozici.
Rozvodové procesy se neustále protahují a oběť je ve snaze neúnosný stav co nejdříve ukončit ochotna i k velkým ústupkům. V rodinách, kde se ženy staly obětí domácího násilí, se druhotně stávají obětí i děti, které se staly svědky násilí. Prostřednictvím dětí si může vylévat zlost i oběť na agresora, děti se tak stávají terčem násilí určeného někomu jinému.

Snaha řešit násilí v rodině pomocí právních prostředků se nesetkává u obětí s příliš kladnou odezvou také proto, že trestní stíhání vede nutně k rozpadu rodiny a k sekundární viktimizaci oběti, která je s násilím konfrontována v dalším vyšetřování a případně i soudním líčení. Uvalení vazby na pachatele řeší problém násilí pouze dočasně, stejně tak rozvod v případě, kdy manželé nemají dostatečné prostředky pro zajištění samostatného bydlení. Většina viktimologů se v současné době kloní spíše k neformálnímu řešení konfliktu za předpokladu, že se násilí podaří včas odhalit. Oběť si přeje spíše získat podporu a pomoc než potrestat pachatele násilí. Proto se v souvislosti s řešením domácího násilí dostávají do popředí poradenské instituce, které jsou schopné oběti zprostředkovat různé formy psychologické i právní pomoci.Intimní vazby mezi obětí a agresorem se paradoxně stávají také největší překážkou při hledání pomoci u domácího násilí. „Oběť má strach z jakýchkoliv důvodů opustit pachatele a domov, ve kterém s ním žije. Má pocit, že bez pachatele nemá šanci přežít, i když objektivně pachatel nijak výrazně nepřispívá na domácnost, nepomáhá s dětmi a ani s ničím dalším a spíše je sám pro rodinu zátěží,“ potvrzuje Lenka Gazdová. Blízké vztahy blokují také ochotu oběti oznamovat násilí policii nebo okolí a i v případě zjevného trestného činu se oběť brání spolupráci s policií a soudy a nezřídka se nakonec vrací zpět k násilníkovi. Vyšetření násilí tak vůbec neproběhne, protože podle našeho právního řádu musí v případě příbuzenského vztahu oběti s násilníkem dát oběť se stíháním agresora souhlas. Je-li ale agresor většinou stíhán na svobodě a oběť se musí vrátit do společné domácnosti, často po vypovězení zážitku svůj souhlas odvolá. V takovém případě ovšem již nemůže vyšetřování znovu obnovit.