Psychopatie

Slovo psychopatie má několik významů:

- v užším smyslu pouze antisociální (dissociální) porucha osobnosti nebo její těžší formy (psychopati Cleckleyova typu).
- v širším smyslu porucha osobnosti obecně, což kromě antisociální poruchy může zahrnovat i například narcistickou, histriónskou, paranoidní, schizoidní,     anankastickou, vyhýbavou, závislou nebo hraniční osobnost.
- v nejširším smyslu jakákoliv duševní porucha nebo porucha chování (tento význam v současné době není obvyklý)
V prvních dvou významech je psychopatie hluboce zakořeněná a přetrvávající psychická vlastnost, stav nebo vzorce chování, které jsou vyjádřením charakteristického životního stylu jedince a jeho vztahu k sobě i druhým a které představují extrémní nebo významné odchylky (deviace) od způsobů, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a utváří vztahy k druhým (resp. od toho, jaké vnímání a chování se od průměrného člověka obvykle očekává, t. j. od společenského konstruktu normální osobnosti).
 
Tzv. poruchy osobnosti nejsou nemocemi v pravém slova smyslu a i slovo „porucha“ pro ně Mezinárodní klasifikace nemocí používá s opatrností a s upozorněním, že není zcela výstižné. Jde o rysy osobnosti, které se vyskytují ve spojité škále od pouhého nevýrazného rysu osobnosti až po těžký sociální handicap.
Z definice vyplývá, že meze, jaká míra určité vlastnosti je již považována za psychopatii, jsou kulturně podmíněné, t. j. že člověk, který v určité kultuře nebo z určitého pohledu je vnímán jako úspěšný a socializovaný, může z jiného pohledu být hodnocen jako psychopat. František Koukolík pro osoby se subklinickou (nepatologickou) mírou antisociálního založení propaguje termín deprivant.
 
Některé výzkumy nasvědčují hypotézám o genetické podmíněnosti psychopatií. Měření aktivace různých uzlů mozkové neuronální sítě při různých stavech a činnostech naznačují, se kterými částmi mozku může struktura osobnosti souviset.
Kromě poruch osobnosti geneticky a hormonálně podmíněných (vrozených) nebo způsobených úrazem či jiným poškozením mozku existují také změny osobnosti například vlivem citové deprivace v dětství nebo vlivem dlouhodobého stresu nebo mimořádně traumatizujícího zážitku. Tyto psychogenní poruchy mívají odlišnou strukturu než vrozené poruchy.
 

Druhy:

citová psychopatie – přehnané city nebo citová chladnost

morální psychopatie – nedostatek svědomí, bezcharakternost

sadistická psychopatie – citová chladnost, bezcitnost, nesvědomitost, sklon ke krutosti projevující se už v dětství (např. trápení zvířat)
sexuální psychopatie

Terapie:

Pravá psychopatie se v jádru nedá příliš změnit, co se týče vnímání a prožívání situací a vztahů, ale chování se dá částečně ovlivnit výchovou, prostředím a sebevýchovou.

U lehčích nebo částečně psychogenních poruch osobnosti mohou být účinné terapie pomáhající rozvoji citového života:
 
muzikoterapie – léčba hudbou
arteterapie – léčba malováním
hypoterapie – jízdy na koni pro malé děti
canisterapie – hra se psy pro děti