26.11.2013 13:00
Sociální fobie (též sociální strach, nepřesně sociální úzkost; zkratka SF) je druh úzkostné poruchy zařazené do Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch.
Lidé trpící sociální fobií, mají značnou míru sociální úzkosti, která jim působí jak tělesné tak emocionální problémy při podstupování řady sociálních situací jako je styk s lidmi, telefonování, jedení či psaní na veřejnosti apod. Lidé se sociální fobií si tuto iracionalitu uvědomují, avšak výše uvedené problémy a někdy též negativní, sebeznehodnocující myšlenky, které se jim honí hlavou, jim nedovolují tyto jinak běžné situace podstupovat. To vede postupně k jejich izolaci ve společnosti a k rozvoji doprovodných negativních jevů, jako je malé sebevědomí či stres.
Sociální fobie se navenek projevuje ve dvou rovinách. V rovině psychologické, respektive sociální, a v rovině fyzické (jak člověk vypadá). Sociální rovina zahrnuje vyhýbání se sociálním situacím. Mezi tyto sociální situace patří styk s lidmi, seznámení se s druhou osobou, setkání s autoritou, projevení názoru ve skupině osob, telefonování, přijímání návštěv, práce, studium, jedení a psaní před druhými, přednášení, mluvení na veřejnosti apod.
Fyzická rovina se projevuje červenáním, třesem rukou a při těžších formách dochází ke zhroucení – jako důsledek panické ataky. Tyto fyzické projevy se objevují tehdy, jsou-li osoby trpící sociální fobií nuceny tyto, pro ně tak nepříjemné situace podstupovat (např. zaměstnavatelem, rodiči, tlakem okolí). Sami, pokud mohou, se jim spíše vyhýbají. Sociální fobie je pak jednou z příčin záškoláctví.
Lidé, kteří trpí sociální fobií a vystavují se sociálním situacím jim nepříjemným, mají často fyzické problémy, projevující se mírnou až silnou úzkostí. Neznamená to, že by člověk, který trpí sociální fobií měl problémy ve všech sociálních situacích. Může tomu tak být, ale i nemusí. A tak se i mezi lidmi, kteří trpí touto poruchou najdou učitelé, manažeři či lékaři.
Příznaky
Hlavním příznakem sociální fobie je sociální úzkost. Pokud je malá, jedná se o sociální strach či o stud. Pokud je ale velká jedná se již o sociální fobii. Lidé s výraznou sociální úzkostí zažívají nepříjemné tělesné stavy a honí se jim hlavou negativní myšlenky. Co se týče tělesných stavů, jedná se například o bušení srdce, třes, návaly horka či zimy, pocení, červenání se, knedlík v krku, svalové napětí apod. Negativní myšlenky se vztahují na jejich osobu. Jsou to negativně sebehodnotící myšlenky typu: Vysmějí se mi!, Ztrapním se! Všichni mě budou pomlouvat, bude to hrozné! Pokud nedojde k vyhnutí se sociální situaci, nastoupí emoce, která se projeví v podobě strachu, hněvu na sebe i druhé apod.
Postupem času se u pacienta může rozvinout bludný kruh vyhýbavého chování, který vede ke stresu, depresi, osamění a někdy i sebevraždě, jindy k závislosti na alkoholu či drogách.
Léčba
Sociální fobie je dobře léčitelná porucha. Přesto se ale řada lidí domnívá, že je to jisté předurčení, které nelze změnit. Léčí se psychofarmaky, psychoterapií, nebo kombinací obou přístupů. U psychofarmak se uvádí rychlé zlepšení, u psychoterapie, zejména u kognitivně behaviorální (*) terapie delší působení. Z několika metod se běžně používá kognitivě-behaviorální terapie, která je vysoce úspěšná, pokud je použitá jako skupinová terapie. Použití metody léčení navrhuje psycholog, nebo psychiatr. Pro lehčí a střední sociální fobie se doporučuje psychoterapie, u těžších začínat s psychofarmaky.
Co je to kognitivně behaviorální terapie (*)?
Lidé se sociální fobbí jsou vystaveni umělým situacím na sezeních a expozici reálným situacím, které řeší pacient v podobě domácího úkolu. Kognitivní restrukturalizace vychází z kognitivní psychologie. V případě lidí se sociální fobií se jedná o modely negativní a pesimistické. Tyto automatické negativní myšlenky se rodí v jejich mozku, kde převažují neurotransmitery poplachové, nad neurotransmitery vyvolávající spokojenost a klid. Restrukturalizací je pak myšlena přestavba těchto negativních modelů na modely pravděpodobnější a jejich ověřování v reálném světě. Expozicí je pak myšlen jednak nácvik pro pacienta obtížných situacích na sezeních a dále vystavování se těmto situacím v reálu.