Jen sen

Začínám se bát, že něco přijde, dívám se na sebe do zrcadla. Po tváři mi stékají slzy smíchané s řasenkou. V žaludku mne svírá úzkost a vím, že ta žena, na kterou se dívám nejsem já, takhle jsem nikdy nevypadala, nikdy jsem takhle smutná nebyla.  Dívám se na sebe proto, abych pochopila proč pláču, je to kvůli němu?

Všechno jsem si zavinila sama,  nechala jsem ho, aby vstoupil do mého života, vzal do svých rukou mé srdce, chvíli si jej prohlížel a pak rozcupoval na tisíce kousků. Já jenom stála a přihlížela, jak mě ničí, jak mi ubližuje. Ani jsem se nestihla zeptat proč?

Už nemám sílu jít dál, není první, kdo mi tak ublížil, kdo mě topil v mé krvi. Už to nechci znovu zažít, už nechci být jen hračkou nějakého muže.

Beru do rukou skalpel, skončím to jednou pro vždy. Ten, kdo mi život dal už tu mezi živými není, nebude se trápit. Ukončím své utrpení jednou pro vždy, nedovolím nikomu, aby mne dál využíval a zabíjel mou lásku.

Trochu to zabolelo a pak už se jen dívám, jak mi krev stéká po rukách, rudá tekutina se valí ze žil ven, tu bolest nevnímám, padám ze židle, cítím náraz a už nic nevidím, jsem ve tmě, nevím, kam mám jít.

Za chvilinku uvidím v dálce světlo, mířím k němu, že by tam někdo byl? Proč je všude kolem mě tma a tak hrozná zima? Jdu za světlem, chci se ohřát, vcházím, zakrývám si oči, kde to jsem? Kdo vlastně jsem, co tu chci? Hlavou mi začínají probíhat myšlenky, jakoby se pomalu vytrácely až najednou jsem jen já, ve světle.

V dálce zahlédnu postavu, vidím ženu v bílých šatech, krásnou se zlatými vlasy. Jdu za ní, poví mi, ale co chci vědět?

Přijdu k ní a zírám na její tvář. Je mi povědomá. Má krásné velké oči, roztomilý úsměv, který je mi moc blízký. Otevírá náruč, pokyne, abych šla k ní. Chce mne obejmout a pohladit. Nebráním se a její přívětivost opětuji, necítím její srdce. Nebije. Zavřu oči a tisknu se k ní. Najednou mi hlavou probíhají obrazy, narodila jsem se, byla jsem vychovávána, viděla jsem celý svůj život, jakobych jej žila znovu. V tu chvíli jsem pochopila – moje maminka. Ta krásná paní, co mne objímá, to je moje maminka, chce mi říct, že jsem už s ní, v bezpečí a že už mi nikdo neublíží. V její náruči se cítím tak klidná….

Pak se probudíte, díváte se do stropu a nevíte, jestli se to stalo, nebo ne, sen byl tak živý. Chtěla bych, aby to nebyl jen sen a měla jsem svou nádhernou maminku u sebe.

Kašlu na pomluvy jiných lidí, na negativní názory manžela .. potřebuju jí, ještě se necítím dospělá, ještě nejsem připravená.

Bolí to, strašně moc. Ten kdo nezažil ztrátu milované osoby, tyto pocity nikdy nepochopí. Mám chuť křičet „maminko vrať se mi!“, chci jí obejmout a opětovat to, co mi dávala ve snu, chci jí držet za ruku a říkat pořád dokola, jak moc jí mám ráda a mé dětičky taky. Chci jí splnit její tajná přání.

Někdy si říkám, jak by bylo krásné vrátit čas zpátky, bojovat za to, aby tu se mnou byla co nejdéle.

Jedno mne ale naučila, být sama sebou, bojovat proti depresím, kterými trpím, bojovat za vlastní svobodu a Lásku, být hrdá na to, kdo jsem a kým být mohu. Ukázala mi, co chtít mám a co chtít nemám, ukázala mi, že má smysl žít, a bojovat za lásku.

Nemám jak jí poděkovat, chtěla bych si s ní teď sednout a vše si vyříkat, rozloučit se.  Ani tu šanci mi nedala, říct jí, jak mi na ní záleží, jak moc jí miluji.

Umírala s pocitem, že je zbytečná, že jí nikdo nemá rád, že je na obtíž. Ale to nebyla pravda. I přes všechny problémy, které jsme spolu řešily byla jedinou osobou, která mi dala život, byla mou jedinou maminkou. Odešla mi za světlem a já se stále ptám, jak se tam má, jak se cítí? Už jí nic nebolí, netrápí? Vidí mě? Cítí, jak moc mi chybí, jak moc jí miluji?

Autorka: Ala.