Vidím to jak manželství za poslední 3 roky. Nnemůžu mít vlastní názor, když někam jdu a neřeknu mu o tom, tak je oheň na střeše, starší dcera mi říká kdy se tatínek odstěhuje že nikdo nebude křičet a ublizovat mi. Bojím se od něj odejít abych nepřišla o děti. Po mateřské nemuzu sehnat práci a o to je to horší. Kdybych aspoň práci měla, tak by vše snad bylo jednoduché. Kvůli oběma dětem nemám sílu odejít. Bojím se, že o ne přijdu. Synovi jsou necelé tři a jsem rada, tedy aspoň doufám, že z toho nemá rozum. Manžel mě dokáže v lepším případě serva. Za každou maličkost (např. dnes, že byla studená večeře a neřekla jsem mu že je jídlo), tak mě i uhodit. V lepším případě mě chytne za oblečení. V tom horším jako důsledek mě dál několikrát pěstí naštěstí jen do ramene. Neříkám,že jsem bez chyby, ale chyby vidí jen u mě. Já jsem věcně ta špatná co dělá chyby, rozvírací rodinu, je jen jak zní jeho slova kráva, debil, kurva, idiot,... Nejsem dokonalá, ale to přeci není i on. Když si dovolím oponovat, tak je to vždy špatně. Už jsem se naučila být raději ticho a neodpovidat a doufat že to co nejdrive skončí. Své chyby a nedostatky neuznává a nikdy neuzná. Tolikrát jsem si říkala, že by bylo.lepší tu nebýt, ale kvůli dětem na to něm sílu. Nemůžu je tu s ním nechat. Pro ostatní se tváří jako ten nejlepší manžel a otec, ale nikdo nevidí co je pod slupkou. Nemůžu to nikomu.říci. Nikdo by mi dle meho nazoru nevěřil. Vidí a slyší jeho názor a na ten můj už nikdo nedbá. Ani rodičům nemám tu sílu a odvahu to říci. Vím, že by stáli za mnou, ale kvůli.dětem nemohu. Bojím se bo už cca 3 roky a modlil.se, aby nesplnil svá slova která dnes řekl znova musím pryč nebo té zabiju.