Vážené pisatelky,
to co jsem si přečetla, jak trpíte se svými muži, je ještě procházka růžovým sadem, jak já trpím se svým jediným synem.
Od narození jsem s ním sama, jeho "tatínek" odešel 14 dnů před jeho narozením. Celý život jsem se o něho staral tak dobře, aby nikdy nepoznal, že mu chybí otec. dala jsem mu všechno, co chtěl, zůstala jsem sama, žádného dalšího muže jsem již neměla. Měla jsem obavy, zda by na něj byl dost hodný.
A to se mi synáček odvděčil. Má 31 let, je svobodný, do práce nechodí již 7 let. Denně se opíjí a pak se dějí věci! Kdy chce, tak mně sprostě nadává do toho nejhoršího, rozbíjí věci v bytě, často uhodí i mě, řve. Vyhrožuje mně, a v poslední době mi dělá velké nepříjemnosti i v zaměstnání. Stále chce peníze na alkohol, na cigarety. Já mu je nedávám, ale on si často vymyslí, že potřebuje třeba na jídlo, tak mu dám třeba 20 Kč. Když mu je odmítnu dát, tak udělá takovou hrůzu, že se to nedá ani popsat Na veřejnosti si dovoluje i do lidí. Když přijede policie, sepíše s ním protokol a pak je ještě zuřivější.
Asi si řeknete, proč ho nevyhodím z domu. Jenže to jsem i zkusila, ale pak jsem ho pustila zpět, kvůli tomu, že dělal rachot v paneláku a já se bála reakce sousedů. trvalé bydliště u mně již 5 let nemá.
Cítím se strašně, mám deprese, beru antidepresiva, která mi již nepomáhají. mÁm neustálé bolesti hrudní páteře Cítím se jak hadr na podlahu.
Snažím se, aby neměl důvod k hádkám, kupuju mu jídlo, peru, žehlím, uklízím/ sám si neuklidí ani ponožky/.
Platím mu exekuce a žiju v hrůze, že mi exekutor přijde posbírat věci v bytě.
Snažím se mu vysvětlovat, že se má jít léčit, ale vše marné. Situace u nás je opravdu neúnosná.
Máte někdo zkušenost s takovým synem? Dokázal by mi někdo poradit, co dělat? Předem děkuji za odpověď