Potřebovala bych, zda by někdo mohl objektivně bez emocí zvážit mou situaci,protože z neustálých hádek a napětí si už nevěřím, naopak ,mám pocit,že jsem největší bídák na světě,dokonce člověka, který mi celý život nikdy neprojevil nějaké své city,tak ho lituji, že je chudák protože přestává slyšet, bolí ho kyčle a pod..Já jsu na tom s nemoci snad ještě hůře, jakmile otevře dveře bytu, začne mně vibrovat v žaludkju a jsu ve střehu ..Od chvíle, kdy jsme oba v důchodu je ještě více urážlivý a vzteklý, pokud chcu, aby něco udělsl, musím žádat přeopatrně a většinou stejně nepochodím.Hádky se opakují čím dále častěji a čím dále hůře pro sebemenší maličkost ,bojím už se říci cokoliv. Při poslední jízdě, kdy jsme málem sjeli do příkopu, já se lekla a zakřičela pozor, následovalo něco tak hrozného, že hádka se to snad ani nedá nazvat. Já jak byla vynervovaná, tak jsem po jeho hrubé reakci použila pár sprostých slov, což jsem učinila poprvé, od té chvíle je manžel na koni ,má záminku, i když jsem mu několikrát řekla, že mně ujely nervy, že příčetný člověk by takhle nemluvil, bylo to dost hrozné, nevím ,kde se to ve mně vzalo, asi posbíráno za ta léta mlčenlivosti,ale jen mi zdůraznil, že to do smrti nezapomene, zacpává si uši,když jsu v kuchyni odchází, když vyjdu ze svého pokoje ,tak i zavře dveře k sobě, žijeme takto téměř odděleně každý ve svém pokoji,protože kvůl ijeho chrápání jsem s ním společný nocleh sdílet nemohla. Nereaguje na nic, na esemesky, v nichž jsem se omluvila, neodpovídá, nemluví,je to šílené napětí, které jemu vyhovuje, mně ničí.Už to trvá asi osm týdnů,on čeká,že snad za ním budu neustále chodit s prosíkem, přestože to je on, kdo se snaží v človšku neprávem neustále vyvolávat pocit viny.Dokonce mi řekl, at z jeho pokoje odejdu,že chce styk se mnou omezit na minimum.Je strašlivě nepořádný a dělám si starosti, že když mu nebudu měnit prádlo nebo po něm neustáloe uklízet, stane se z něho úplný s prominutím vagabund.Bylo mi šedesát a člověk by myslel, že v tomhle věku by snad lidé mohli mít rozum a nějak se domluvit,opak je pravdou.I děti mi řekly, že mám odejít, že takhle se žít nedá, ale asi jsu slaboch, bojím se v tomhle věku,ale žít v téměř každodenních hádkách a nepořádku je tak těžké.Nesmím nic vyhodit a náš byt bude brzy zavalený haraburdím.Nevím už,, co mám dělat..